Region Orlicko-Třebovskomapa
Návrat na hlavní stranu Kalendáře

Linhartovskému zámku hrozila zkáza

Na jaře roku 1960 obcí Linhartovy prošla komise ze zástupců MNV, úředníků ONV a vojenské posádky. Na jejich pokyn vojáci označovali modrou barvou a pořadovým číslem objekty, které nejvíc utrpěly za války a podle jejich názoru hyzdily socialistickou vesnici. Označené objekty zapsali do pořadníku na demolici. Linhartovský zámek byl číslo 14, a tak se kulturní památka stala čekatelem na odstřel.

Jedním z mála pamětníků, kteří v Linhartovech žili před válkou, za války-i po ní, je Heřman Menzel. Jeho rodina má česko-holandské kořeny, takže ji Němci v Linhartovech tolerovali i po Mnichovu. Za války v roce 1943 byli na linhartovském zámku ubytováni uprchlíci z vy-bombardované Bochumi. Během jejich pobytu na zámku vypukl z neznámých důvodů velký požár. "Byl jsem tehdy dítě, ale zapamatoval jsem si tu událost na celý život. Největší plameny šlehaly ze zámecké věže. Sotva jsem tam doběhl, věž se s rachotem zřítila k zemi," popsal požár zámku očitý svědek Heřman Menzel.

Přestože poškození střechy bylo poměrně rozsáhlé, majitel zámku navzdory válečnému nedostatku zajistil materiál na nejnutnější opravy. Když se ale přiblížila fronta na přelomu let 1944 a 1945, majitel Wenzelides a jeho manželka hraběnka Marie uprchlí do Rakouska.
"Když se ubytoval na zámku tankový prapor, chodili jsme se s klukama dívat z kopce nad nádražím, jak Němci každý den vyjíždí bojovat na frontu do Osoblahy a pak se vrací na základnu doplnit palivo a munici. Zámek se postupně změnil v polní lazaret, ale jako děti jsme z toho neměli rozum. Byli jsme ve svém živlu, protože se nám líbily uniformy a tanky," vzpomíná Menzel. Dospělí naopak žili ve strachu z Rudé armády, o které si lidé povídali strašné věci. Také Menzelovi se těsně před příchodem Sovětů na čas z Linhartov odstěhovali ke známým do bezpečí.

"Hned po válce jsme se vrátili domů do Linhartov, takže jsem ještě viděl, jak sovětská armáda odváží ze zámku dvanáct plných nákladJáků obrazů, nábytku a různých starožitností a .uměleckých děl. Na zámku bývala nádherná knihovna, jedna z největších ve Slezsku. Ještě v době, kdy byl na zámku lazaret, se knihy stěhovaly do sklepa. Po odchodu Sovětů jsme pak nacházeli knihy poházené v parku podstromy, "vzpomíná Menzel na první poválečné týdny.

Po odsunu Němců z původních obyvatel zůstaly v Linhartovech jen tři rodiny, hlavně smíšená manželství. Dosídlenci celé dny v opuštěných domech kopali a hledali zlato po Němcích. Zámek zůstal volně přístupný, a i po akci Sovětů v ném zůstalo plno zajímavých věcí. "Zámek měli hlídat financi, taková obdoba pohraniční stráže. Ti se ale zajímali jen o hledání zlata, a jejich děti se bavily tím, že na zámku rozbíjely lustry a okna. K nejhoršímu barbarství došlo poté-, co byl zámek svěřen do kompetence MNV- V roce 1952 vydali oznámení, že se nábytek ze zámku bude prodávat jako dříví na topení. A aby se s těmi starožitnostmi náhodou nekšeftovalo, házeli to z oken a ještě to dole rozbíjeli. Fůra rozbitého barokního nábytku na otop stála 50 korun, což je na dnešní peníze asi desetikoruna, "otřásl se při vzpomínce Menzel. Jeho rodiče z toho byli nešťastní, protože vždy měli v úctě zámek jako středisko vzdělanosti a kultury. "Maminka byla varhanice a příležitostně dělala na zámku klavírní koncerty. Bylo nás devět sourozenců, a všem nám rodiče přísně zakázali sek zámku jen přiblížit. Nechtěli, aby naše rodina měla cokoliv společného s tím rabováním, "vzpomíná na těžké chvíle Menzel.

Pak přišlo jaro roku 1960 a jednoho dne vojenští pyrotechnici označili zámek modrým kruhem s pořadovým číslem 14. "Byl jsem z toho zděšen, protože po stavební stránce byl na tom zámek docela dobře. V roce 1957 tam dokonce krajské středisko památkové péče provedlo nějaké zabezpečovací práce. Podle mě za demolicí stáli lidé, kteří měli černé svědomí, že nezabránili devastaci a vyrabování zámku, a proto chtěli definitivně zahladit stopy," dodal Menzel, který marně přemýšlel, co on sám jako mladík po
dvacítce může v této situaci dělat. Vzpomněl si na známého Otto Mourala z Bruntálu.
"Pan Moural pracoval sice na železnici jako osožák, ale jinak to byl velmi vzdělaný amatérský historik. Okamžitě jsem se sním spojil, aby věděl, k jakému zvěrstvu se v Linhartovech schyluje. Otto Moural měl režijku, tak se vydal do Prahy na ministerstvo kultury a tam chodil od jednoho úředníka ke druhému a vysvětloval jim že významné památce kdesi v pohraničí hrozí zánik, jestli okamžitě nezasáhnou. Podařilo se nám vyřadit zámek ze seznamu demolic těsně před odstřelem," uzavírá Heřman Menzel. V roce 1971 se do oprav zámku konečně pustilo ministerstvo zdravotnictví.

Krnovské noviny REGION
ze dne 4.5.2010

DALŠÍ INFORMACE: Zámek Linhartovy
!!! chybi povinny parametr kniha !!!
Zveřejněno 05.05.2010 v 12:10 hodin

Copyright 1998-2018 © Luděk Šorm a svazek obcí Orlicko-Třebovsko